top prir - 1740
Topenářská příručka
12.1-2 Principiální technologické schéma složitějšího (typického) uspořádání CZT
Podle skupenství a parametrů teplonosné látky, kterou bývá chemicky upravená voda, lze rozlišovat SCZT parní, horkovodní a teplovodní. Ve zdrojích parní SCZT je vyráběna pára, která je při parametrech 0,8 až 2,4 MPa a 180 až 240 °C dodávána do parní tepelné sítě, ze které jsou realizovány buď přímé odběry páry pro technologické účely, nebo nepřímé odběry tepla prostřednictvím předávacích stanic. Proudění páry v parovodech umožňuje její tlaková energie, po předání tepla odběratelům je zbylý kondenzát dopravován zpět do zdroje pomocí čerpadel a kondenzátních potrubí, popřípadě vlastním tlakem, nebo samospádem. Ve zdrojích horkovodní SCZT je teplonosná látka (voda) ohřívána na požadovanou teplotu (max. 180 °C) a výstupní větví horkovodní tepelné sítě je dopravována k odběratelům – předávacím stanicím. Ochlazená voda z předávacích stanic proudí vratnou větví zpět do zdroje. Cirkulace oběhové vody v tepelné síti je zajištěna oběhovými čerpadly situovanými zpravidla ve zdrojích. Horkovodní tepelné sítě jsou navrhovány na konstrukční tlaky až 2,5 MPa a obvykle jsou označovány jako primární. V teplovodních SCZT je proces dopravy tepla od zdroje ke spotřebitelům obdobný, jako v horkovodních soustavách, s tím, že parametry teplonosné látky na výstupu ze zdroje jsou nižší (teploty do 110 °C, konstrukční tlaky do 1,6 MPa). Pro možnost přímého napojení vnitřních spotřebitelských zařízení na teplovodní síť bývají maximální parametry teplonosné látky voleny ještě nižší (max. 95 °C a 0,6 MPa). Je-li zdrojem takovéto sítě předávací stanice napájená z primárního okruhu, hovoříme o sekundární tepelné síti. Přehled o základních typech a parametrech teplárenských soustav dává následující tab. č. 12.1-1.
1724
