adolf hitler mein kampf cz - 6
vý e, tak nynítvá řv tvá ř ocně se rozví í í velkomě stu to byla hodnost š í m jej c mu stá tní ú ední S veškerou houž ho ř ka. evnatostíhocha "zestá rlého" bí dou a ž alem se už témě ř dě tstvízakousl jako sedmná ctiletýdo svého nového rozhodnutía stal se v ú ední ř kem. Po témě řř t iadvaceti letech, myslí dosá hl svého cí Nyní-jak se m, le. zdá lo - byl splně n také př edpoklad pro př í sahu, kterou si kdysi chudý hoch kdysi slož totiž nevrá tit se do milé rodné vesnice dř nežse ně ký stane. Ted' bylo il, : í ve, m cí dosaž le eno; avšak ve vesnici si užnikdo na ně kdejší malého chlapce ho nepamatoval a jemu samému byla vesnice cizí Kdyžšel nakonec jako . šestapadesá tiletýdo vý ž nebyl by př snesl ani jedinýden jako "zahá leč ". slu by, esto Koupil poblí hornorakouského mě sta Lambach statek, hospodař na ně m a tak se ž il v kolobě hu svého dlouhého, pracívyplně ného ž ivota vrá til k pů vodu svý otců . V ch této době jsem si vytvá ř své prvníideá ly, vlast‚dová dě nív př ě , dlouhá cesta el í rod do školy, styk s velmi robustní chlapci, kterýnaplň mi oval zvlá ště matku hořý k mi starostmi - to vše ze mne udě lalo všechno jiné nežpecivá la. Ač koliv jsem tehdy témě ř epř ý lel o svém budoucí povolá ní lze ř ž mé sympatie v ž dném n em š m , íe ci, á př ě nepatř ž í pad ily ivotnídrá ze mého otce. Myslí ž jsem užtehdy cvič il svů j m, e řč nický talent ve Ví Č i méně dů lež ý rozhovorech se svý kamará dy. Stal e ce it ch mi jsem se malý ná č elní m kem, který se tehdy snadno a dobř uč il, jinak ale byl e pomě rně obtí ně zvladatelný Poně vadžjsem se ve volném Č ase uč il zpě vu v ž . muž ém klá šteř v Lambachu, opá jel jsem se velmi Č asto slavnostníná dherou sk e mimořdně skvě lý cí á ch rkevní slavností Co bylo př ch . irozeně jšínežto, ž se mi e nynízdá l, podobně jako kdysi mému otci malý vesnickýpan fará řbý vrcholný ,t m ideá lem pan opat. Ale aspoň obč as se to stá valo. Kdyžale pan otec z pochopitelný dů vodu neocenil řč nický talent há davého hocha tak, aby z toho ch e snad vyplynuly př é dů sledky pro jeho ratolest, nemohl také př í zniv irozeně mí t pochopenípro podobné mladické myšlenky. Starostlivě asi pozoroval tento rozpor př í rody. Skuteč ně se pak velmi brzy ztrá cela také doč asná touha po tomto povolá ní , aby uvolnila mí nadě jí ví odpoví í í mému temperamentu. Př sto m ce daj c m i prohrabá vá níotcovy knihovny jsem našel rů zné knihy vojenského obsahu, mezi nimi i lidové vydá níNě mecko-Francouzské vá lky 1870-1871. Byly to dva svazky ilustrovaného Č asopisu z tě chto let, které se nynístaly mojíČ etbou. Netrvalo dlouho a velkýhrdinskýboj se pro mne stal nejvě tší vnitří zá ž m nm itkem. Od nyně jška jsem horoval stá le ví pro všechno, co ně jak souviselo s vá lkou nebo s ce vojenství m. Ale také v jiném ohledu to mě lo pro mne bý vý t znamné. Poprvé se mi, i kdyžne zcela jasně , vnucovala otá zka, zda a jaký je rozdí mezi bojují í Ně mci a tě mi l c mi druhý mi? Proč pak také Rakousko nebojovalo v této vá lce, proč ne otec a všichni ti ostatní ? Což nejsme totéž co všichni ostatníNě mci? Nepatř snad všichni k sobě ? pak , í me Tento problém zač al poprvé vrtat v mém malém mozku. S vnitřízá vistíjsem n musel poslouchat odpově di na opatrné otá zky, ž ne kaž ý Ně mec má to ště stí e d patř k Bismarkově ř i. To jsem nemohl pochopit. it í š Mě l jsem studovat. Z celé mé podstaty a ještě ví z mého temperamentu ce usuzoval otec, ž humanistické gymná zium by bylo v protikladu k mý vlohá m. e m Podle ně ho by lépe vyhovovala reá lka. V tomto ná zoru byl utvrzová n zvlá ště