adolf hitler mein kampf cz - 10
touhy. V níje pramen, který nikdy nevysychá ; který zvlá ště v č asech zapomně ní bude šeptat stá le znovu tichou vzpomí nku na minulost a tí i př í m ipom nku nové budoucnosti a to nehledě na momentá lníblahobyt. Vyuč ová nísvě tový dě jin na takzvaný stř í školá ch spoč í á ovšem také ch ch edn ch v dnes ještě ve zlé vů li. Má lo uč itelů chá pe, ž cí prá vě vyuč ová nídě jepisu nemů ž el e nikdy spoč í v memorová nía polyká nídě jinný dat a udá lostí ž nezá lež na vat ch ,e í tom, zda hoch př ě ví kdy se ta č i ona bitva odehrá la, kdy se ně jakývojevů dce esn , narodil, nebo dokonce kdy ně jakému vě tšinou velmi bezvý znamnému monarchovi dali na hlavu korunu jeho př ů . Ne, dobrýBož na tom pramá lo zá lež . edk e, í Uč it se dě jepisu znamená hledat a nalézat ty sí které jsou př inou oně ch ly, í č pů sobení které má me potom př oč ima jako dě jinné udá losti. , ed Umě ni Č í a také uč it se znamená i v tomto př ě zapamatovat si podstatné a st í pad zapomenout nepodstatné. Bylo snad urč ují ípro celý mů j dalšíž c ivot, ž mi kdysi ště stídopřlo takového e á uč itele dě jepisu, kterýjako jeden z má la doká zal uplatnit toto hledisko jako rozhodují ípřvyuč ová níi zkoušká ch. V mém tehdejší profesorovi dr. Leopoldu ci m Petschovi na reá lce v Linci byl tento pož adavek ztě lesně n skuteč ně ideá lní m způ sobem. Starýpá n dobromyslného, ale také sebejistého vystupová ní ná s doká zal , nejen upoutat oslň í ívý eč ností ale i opravdu strhnout. Ještě dnes si vzpomí á m uj c ř , n v tichem pohnutína šedovlasého muž kterýná m ně kdy v ohni svého lí enídá val e, č zapomenout na př í tomnost a př aroval ná m minulé doby. Suchou dě jinnou ič vzpomí nku z mlž ého z voje tisí ípř á ř v ž n cilet etv el ivou skuteč nost. Sedě li jsme pak Č asto planouce nadšení ně kdy dokonce dojati k slzá m. m, Š tě stíbylo o to vě tší kdyžtento uč itel doká zal z př , í tomnosti osvě tlit minulé‚ dě je, z minulosti ale zase vyvodit dů sledky pro př í tomnost. Ví nežkdo jiný mě l ce také pochopenípro všechny kaž dodenníproblémy, které ná mi tehdy hý baly. Ná š malý nacioná lnífanatismus se stal prostř edkem našívý chovy. Nejednou apeloval na ná š pocit ná rodníhrdosti a užjen tí si zjednal u ná s vý m rostků pořdek. A toho á nebylo mož ¨ á hnout jiný prostř no dos mi edky. Tento uč itel udě lal z dě jepisu mů j oblí ýpř ě t. Ovšemž jsem se stal užtehdy mladý revolucioná ř č ehož ben edm e m em, on snad dosá hnout nechtě l. Kdopak by také mohl pod vedení takového uč itele m studovat ně mecké dě jiny a nestá t se nepř í telem stá tu, jehožpanovnickýdů m tak neblahý způ sobem ovlivň m oval osudy ná roda? Kdo nakonec mohl ještě zachová vat vě rnost cí řa dynastii, která v minulosti i př sa i í tomnosti neustale zrazovala vě c ně meckého ná roda kvů li svému prospě chu? Nevě dě li jsme snad užjako chlapci, ž e tento rakouskýstá t nechoval lá sku k ná m Ně mců m a chovat ani nemohl? Dě jinné pozná nío č innosti Habsburského domu bylo ještě podepř eno kaž dodenní zkušenostmi. Na severu a na jihu rozež ral cizíná rodnostníjed tě lo mi í našeho ná roda a Ví ň sama se stá vala stá le ví neně mecký mě stem. "Arcidů m" de ce m se č echizoval, kde to jen bylo mož é a byla to pě st bohyně vě č ného prá va a n neú prosné odplaty, která nechala arcivévodu Františka Ferdinanda, nejvě tší ho nepř rakouského ně mectví padnout kulkou, kterou on sá m ulil. On byl př í tele , ece hlavní patronem slavizace Rakouska, potvrzené shora dolů ! m Obrovské byly zá tě ž které dopadaly na ně mecký lid, neslý e, chané byly jeho obě ti na daní a krvi a př musel kaž ý kdo nebyl ú ě slepý poznat, ž to ch esto d, pln , e
